Sri Lanka - Země sladkého čaje

Každý den začíná s tímhle šálkem černého, s mlékem podávaného a hodně přeslazeného čaje. Doma mě tenhle způsob neláká, ale tady má své kouzlo. Je horko a tmavé ruce přinesou krásný bílý porcelán. Jejich tmavě čokoládové oči s neskutečně bílým bělmem se smějí, když se člověk zmíní, že je to moc dobré. Následuje místní nebo „western“ snídaně a ovoce v poklidném tempu.

Z noci se stává den kolem 6.15 a během půlhodiny jsou všichni na nohou. Noc příchází v 18.15 jakoby mávnutím proutku. Jsme u moře na jihu ostrova, na přelomu východní a jižní části. Ve východní už začalo období deštů, na jižní je sezóna. Ostrov je tak rozdělen na dvě části, které se doplňují. Po pár doporučovaných destinacích jako Mirissa nebo Unawatuna zaplněných tlustými hlučnými ruskými ogary jsme zvolili relativně nezmiňovanou oblast v provinčním menším městečku Tangalle. Typická dopravní křižovatka s hodinami u nádraží, malým trhem a příjemnými plážemi.

 Pláže se líbí i želvám, které sem chodí klást vejce a v noci se pak do moře sune nová generace želviček. Občas si s mláďaty chtějí hrát místní psi, ale když to „Sri Lanka people“ vidí, zasáhnou a želvám pomůžou do vody. Jsou na to přirozeně hrdí a zatím jsme neviděli, že by se jim ubližovali. Doufám, že alespoň některé přežijí a vrátí se na stejnou pláž naklást svoje vejce. Tak to mají ve zvyku.

 Hned první den nás odchytl místní rybář Kumar, asi aby jeho synek mluvil chvíli anglicky a nebál se bílých. Nicméně nám hrdě ukázal svůj nový betonový domek, co si postavil po tsunami z 2004 a zasvětil nás do svého živobytí. Na několika lodích z vydlabaného kmene s připojeným bambusem k boku se vydá horda chlapů rozhodit síť 3xdenně, když nejsou moc velké vlny. V 8, ve 2 a v 5. Síť pak vytahuje skoro 40 malých drobných místňáků. Někdy se prý podaří ulovit i 200kg ryb, ty se prý rozdělí mezi pomáhající chlapíky, jejich rodiny a třetina se prodá do restaurací. Skoro každý den si nějakou dáme a jsou všechny skvělé.

 V okolí je pár zajímavostí, které postupně prozkoumáváme a až nás přestane bavit plážový poklidný život, přesuneme se na sever do čajových plantáží a ke skvostům buddhistické historie.

Centrální Amerika - resume

RESUME
Když to tak vezmu kolem a kolem, tak tu teď uvedu několik nejlepších a nejhorších zážitků, které jsme na cestě potkali.

Best
1. kapustňák v Belize
2. reef na Tabacco Caye
3. let hlavou dolů v potápění v Hondurasu
4. Tikal a Flores
5. schovaný vodopád na Palenque
6. surfování v Nicaragui
7. výhled z Mombacha
8. noční potápění
9. Cerro Negro a běh z kopce
10. jídlo v Belize a Granadě
a mnoho dalších

Worst
1. 2-denní přejezd po souši Belize (Dangriga) - Gautemala - Honduras (Utila)
2. svědivá vyrážka z horka
3. Tegucigalpa a podivná atmosféra
4. nesmyslný poplatek v Costa Rice za odjezd
5. odporný taxikář v Puerto Barios
6. sting ray bodnutí při surfování



Obecně je zde poměrně draho. Ceny, které byly uvedeny v Lonely Planet moc neseděly. Hlavně doprava a ubytování. Většinou je zde draho jako u nás. V Costa Rice ještě více.


Když zavřu oči a budu vzpomínat na náš výlet, tak si určitě vybavím těchto několik momentů.
1. nezvyk vyhazovat použitý toaletní papír do koše místo do toalety (jev rozšířený v celé Centrální Americe)
2. placení autobusu za jízdy pomocníkovi, který se proplétal bravurně přeplněným chicken busem
3. už po sto padesáté k jídlu rýže s fazolemi a smažené kuře a ten pocit že to už nemůžete ani vidět
4. popsané autobusy nápisy Jehova je můj pán nebo Bůh žehnej tomuto autobusu
5. cestovatelé co jste je potkali v Mexiku a jedou více zemí pravděpodobně potkáte v některé z dalších destinací
6. všechno co je luxusní tak je brutálně klimatizované (15C v autobuse)
7. buzení se v noci protože je takové vedro že i když člověk jen leží tak se potí


Když bychom se sem vrátili, určitě je tu ještě několik míst, které jsme nenavštívili a stály by za to. Vezmu je postupně.
Mexiko - oblast Yucatánu: Tulum, Holbox, pobřeží, oblast Chiapas: San Cristobal de las Casas
Guatemala - Semuc Champey, Antigua, Lago Atitlan
Belize - Glover Reef
Salvador - pobřeží
Nicaragua - Río San Juan, Isla Omepete, Corn Islands


Toť asi vše. Díky za přízeň a ahoj při dalším cestování.

Evka

Konec cesty a Liberia v Costa Rice

San Juan del Sur je nedaleko hranic s Costa Ricou, kam jsme měli namířeno. Nikde jsme pořádně nenašla za jak dlouho se dá přejet se San Juanu do Liberie. Letadlo nám letělo v půl druhé odpoledne, ale kvůli USA kontrolám trvá odbavení déle. Pro sichr jsme radši v Liberii přespali (30USD za to co v Nicaragui platili 15-20USD). Na letišti nás ještě velmi nemile překvapila odletová taxa, která byla přehnaně vysoká (26USD na hlavu !), s kyselým ksichtem jsme zaplatili u okýnka milé úřednici a snažili jsme se jí vysvětlit, že jsme tu nebyli ani 24hodin. Bohužel je jedno jak dlouho se tam člověk zdržel. Prý do 12hodin od přechodu hranice by se neplatila.
Dnes bych tento přesun udělala jinak. Taxík ze SJS na hranice vyjde na 18USD, hranice otevírají za rozednění – kolem 5, pak busem do Liberie (asi 2hodiny jízdy) a z „dálnice“ Panamericany kde autobus zastaví taxíkem na letiště.

Liberie působí už mnohem více evropsky a vyspěle než ostatní země centrální Ameriky. Je to jedna z mála destinací kam Američani jezdí už dlohou dobu. Poměrně drahá a evropsky působící destinace. Nemůžu ale říct o zemi více, neboť jsme tam pouze přespávali.

A tím naše cesta končí. Bohužel.

San Juan del Sur - Nicaragua

V Nicaragui je toho hodně k vidění na poměrně malé ploše, kde je nejvíce lákadel kousek od sebe. Jde hlavně o západní část země. Přesuny se tedy konají jen půldenní, což je příjemná změna oproti dvoudennímm cestám doteď. Chicken bus z Granady do Rivas trval asi 2 hodiny a vyšel na nějakých 30 Cordobas. Zato taxi compartido (sdílené taxi) z Rivas do San Juan del Sur (20min) vyšlo na 50 C. Chicken bus by tam jel zase přes hodinu až za hodinu, tak jsme zvolili pohodlnější a rychlejší způsob dopravy.
Přepočet je 1USD = 24 Cordobas.

San Juan bylo rybářské městečko se sochou svatého Juana na kopci nad městem. Rio v miniaturním měřítku.
Hlavním zdejším lákadlem je surfování na několika blízkých plážích, které omývá Pacifik. Od ledna do března je prý studený, zbytek roku má příjemnou teplotu.
Samotná pláž v San Juanu není nijak výjimečná ani krásná, je to normální městská zašpiněná pláž. Sice někteří Američani tvrdili že je „Super cool.“ ale nám tak nepřišla. Super cool byla až Playa de Maderas a Playa Remanso. Každý den jsme na některou vyrazili abychom provětrali prkna a zdokonalili se v tomto náročném umění na vlnách.
Z Casa de Oro jezdí každý den transport do těchto končin za pár dolarů. Člověk se sem nedostane sám, páč sem nic nejezdí. Zároveň jsme dostali tip na učitele a majitele surfařské odnože Casa de Oro, prošedivělého vlka Alfreda. Prý se po jeho výuce na prkně dobře sveze i každej balík. Vyzkoušela jsem tedy jeho styl učení a navečer jsem se párkrát sama na vlně svezla. Prozradil spoustu užitečných tipů a radil, která vlna je dobrá.
Je to ale pěkná fuška. Druhej den už nám tak hej nebylo. Pěkně rozlámaní jsme se pokoušeli o totéž co den předtím, ale s horšími výsledky. Třetí den nebyly vlny pro pulce jako jsme my, takže trochu smůla.
Nicméně Alfredo ví co dělá. Můžu doporučit.

Ještě uvedu drobné doporučení při návštěvě místních pláží.Bohužel se zde vyskytuje rejnok (Sting ray) a to v některých obdobích. Když na mladě schované v písku někdo šlápne, bohužel se ožene svým ocasem kde má malý trn. Nejlepší co pomáhá na bodnutí je ihned ve vodě ránu vymáčknout a pak na břehu ponořit nohu do vřelé vody (místní s tím pomůžou). Bolest ustoupí během hodiny – dvou. Jde o běžné zranění, za těch pár dní si na ně šláplo asi 10 surfařů.

Granada a vulkán Mombacho - Nicaragua

Nad koloniální Granadou se tyčí jeden z největších vulkánů v Nicaragui – vulkán Mombacho. Je tak starý, že stačil celý zarůst a jelikož je jedna jeho strana návětrná, tak to není rainforest (deštný prales) ale cloudforest (mlžný prales). Z dálky je krásně tmavě zelený s bílou čepicí valících se mraků od Pacifiku.
Granada leží u největšího jezera v Nicaragui s překvapivým názvem „Lago de Nicaragua“. Když Kolumbus kolem roku 1500 cestoval směrem od Karibiku řekou Río San Juan na sever a narazil na tohle jezero, tak námořníky hodně překvapilo že to není slané moře. Docela to chápu, jelikož jeho velikost je neskutečná. Uprostřed jezera je vulkán Concepción, který vytvořil malý ostrůvek Omepete. Ostrůvek je obydlen a tak nějak zakonzervován oproti ostatnímu světu. Měli jsme návštěvu v plánu ale nějak nám nezbyl čas.
Granada je podobná Leónu, založena roku 1525 s šachovnicovým urbanismem, se žlutým křesťanským kostelem a hlavní barevnou uličkou vedoucí od náměstí k jezeru.

Cvrkot v ulicích tu měl trochu jiné grády oproti línějšímu Leónu. Trhy se vším možným – převážně s čínským nesmyslným zbožím, ruch, hodně lidí, stánkaři s jídlem a projíždějící autobusy, troubící taxíky….

Vyrazili jsme na vulkán Mombacho. Asi 20min jízdy od autobusáku. Vlezné za 3USD bez vyvežení až na vrchol anebo 15USD s malým autobuskem a bez práce. Celou srandu jsme si chtěli pořádně užít, neboť se jde po pěkné zpevněné cestě skrz mlžný les. Varovali nás že je to 6km do kopce s velkým převýšením. Uprostřed nás dokonce zastavil místní podnikavý ranger ve svém super obřím 4x4 jeepu, že nás sveze za 10USD (do jeho kapsy) jestli budem chtít. Kdyby se zeptal před koncem cesty, tak bych se k němu mileráda připojila. Zkrátím to, cesta je to docela dlouhá a hodně strmá a krizovka se dostavila nejen na nás ale i na další odvážlivce co jsme se s nima potkávali ufunění cestou do kopce.
Teprve nahoře začínají značené cesty a treky. Mají to dobře ošéfované, protože téměř nikde se nemůže bez průvodce, což znamená „turisto plať“, ne že by ty dobře značené cesty nešlo projít osamotě, ale prostě tak to tu chodí.
Po předešlém výkonu jsme se spokojili s cestou kolem kráteru a krásným rozhledem. Vyhlídka na Granadu a jezero stála za to. Na svazích zrovna kvetly menší kytky a z dálky to skoro vypadalo jako by šlo o výhled někde z Dolomit. Od Dolomit nás dělilo ale jen pár drobností, třeba že kousek od nás vřely sirné prameny a z mlžného lesa se ozývaly vřeštící opice.

Cesta dolů byla snad horší než nahoru. Umordovaní po celém dni jít pak z kopce pod úhlem 45° bylo moc. V místě kávových plantáží se vyskytli místňáci s náklaďáčkem a tak jsme je ukecali o svezení na korbě s jejich nákladem.

Hladoví jsme dorazili večer do Granady. Od jiných cestovatelů jsme dostali tip na super restauraci Green Cafe, jejich wrap s avokádem, slaninou, vajíčkem a dipem se stal nejlepším jídlem od Belize, kde jsem potkala krevety s česnekem.

Po setmění přišla bouřka a jako obvykle se město a celé okolí zahalilo do tmy. Jsou na to zvyklí, vařili s čelovkama na hlavě a prostírali k příboru i hořící svíčky. Procházeli jsme tmavým teplým městem až do hostelu, kde si lidi příjemně podívali oproti standardnímu civění do iPadů a MacBooků.

Leon a vulkán Cerro Negro - Nicaragua

Přívětivý koloniální León je jako balzám na duši po delším průjezdu Hondurasem. Všude tu milují tuhle brazilskou písničku, už se nám zaryla do hlavy jak jí pořád někde hrají. Musím se podělit aby nehrála v hlavě jen mě.

León pro mě bude ve vzpomínkách místem, kde jsem poprvé pocítala to tísnivé sevření, že se cesta chýlí ke konci, že je potřeba si užít každičký momentíček a pořádně si ho uchovat. Dát do krásné krabičky s pořádnou mašlí abych měla něco "na potom" až bude hůř. Tentokrát mě to chytlo dřív než obvykle. Je to můj klasický předodjezdový jev. Nemám to ráda. Vůbec návraty hůř prožívám.

Když jsme teď plánovali další dny, potřebovali bychom aspoň ještě 14 dní na Costa Ricu, která je plná krásných přírodních parků, jezírek, sopek, pláží, Kokosových ostrovů a všeho možného. Ještě aspoň dalších 14 dní...
Ale ty nemáme, bohužel.

V krásném hostelu Via Via, kde jsme zakotvili, jsme potkali Jorga. Němce, který je 7 měsíců na cestě. Bude ještě asi další půlrok, ale uvidí, třeba dýl nebo míň. A takových světoběžců je tu spousta. Zatím projel sám celou Jižní Ameriku.

A tak tu ve 3 ráno sedím, a koušou mě létající potvory a přemýšlím, jak vměstnat těch spousta destinací do pár posledních dní. Začalo deštivé období, což nám situaci zesložiťuje, neb každý den aspoň 2-3 hodiny vydatně prší. Bohužel se to zatím nedá časově předpokládat.

Zítra míříme do Granady.

Dnes jsme zvládli "sandboarding" jízdu po Cerro Negro - což je vulkán hned za humny, který vyrostl za posledních 100 let a je celý ze sopečného materiálu a ještě neobrostl, jako ostatní vulkány. Dá se na něm jezdit jako na bobech, což je místní atrakce. Jeli jsme s jednou neziskovkou z Leonu - Quetzalltrekkers, která pomáhá dětem na ulici. Malý kousek vulkánu pouští sirné výpary. Jako když člověk vleze do chemické laboratoře. Jízda po vulkánu byla spíš popstrkování z kopce, páč to moc nejelo. Chtělo by to lepší konstrukci jezdítek, ale za tu srandu to stálo. Dostali jsme svářečské brýle a slušivé zelené kombinézy a už jsme "frčeli".

Honduras ve zkratce

Honduras jsme projeli jak nejrychleji to šlo. Ostrovy nejsou moc Honduraské, zato pevnina je více než specifická. Možná jsme se nechali strhnout vlnou, která tu mezi backpackery je, že se Hondurasem projíždí, tak rychle jak jen to ty velké a pohodlné dálkové autobusy umí (Tica, King Quality).
I tak je to cesta na dva dny s přespáním v Tegucigalpě nebo v San Pedro Sula. Kromě letadla nic rychlejšího není.
Tentokrát jsme jeli přes Tegucigalpu.

Takže to byl spíš úprk Hondurasem, než cokoliv jiného. Krajinu tu mají krásnou. Největší banánová velmoc s podivnou pověstí.

Utila - Honduras

Potápěcí základna na ostrově v Bay Islands. Patří sem ještě resortní a drahý Roatán a vzdálenější Guanaja. Utila patří mladým „levným“ cestovatelům. Ono potápění není levné, ale tady je stále nejlevnější na světě. Lokace jsou blízko kolem celého ostrova, nejsou tady tak vysoké náklady a k vidění je toho hodně.
Nedá se říci že je to vlastně Honduras. Z Hondurasu to moc nemá. Je to nejvýnosnější turistická část země, nikam jinam cizinci ani nejezdí. Škol je tu asi 15, tedy na každém kroku v tomhle malém městečku (jediném na ostrově), takže se dají v klidu obejít během dvou hodin. Spíš to tu vypadá jako nějaký potapěčský americý kampus. Všichni chodí s knížkama o potápění pod paží a povídají si o tom co dnes na „divu“ viděli a taky kde se včera opili. Je to taky party ostrov. Průměrný věk je kolem 25. Cool děti na výletě.
Jelikož slunce zapadá v 6 a v 8 už je tma jak v pytli a party začínají kolem 11 večer, tak jsme se na žádnou pořádnou nedostali. Ranní ponory jsou od 7, což se nedá když člověk někam vyrazí o půl noci.
Zakotvili jsme na malé rodinné základně ALTON´S. Potkali jsme tu jednoho slováka Toma, který tu dělá instruktora skoro rok. Navíc jako jediní mají při ponorech zdarma ubytování, což je velmi vítáno.
Po zvažování co budem přesně dělat, jsme nakonec dospěli k závěru, že si uděláme pár fun divů a certifikaci Advanced divera – což je pár specializovaných ponorů – jeden hluboký, jeden navigační, jeden noční, jeden na správné vyvážení a jeden dle výběru. Stálo to skoro stejně jako 10 ponorů, tedy 260USD, což je k neporovnání oproti Belize kde jeden ponor vyšel i na 100USD.
ALTON´S můžeme doporučit. Hlídají kvalitu, vybavení a jsou milí. Celý týden se tak motal kolem rybiček, kyslíkových bomb, vybavení, studia a potápění.
Jedna technická, na ostrově je strašná spousta komárů a malých mušek. Rozhodně se vyplatí pořádný repelent !








Naše další kroky směřují do Nicaraguy – do Leónu, Granady a dál do Costa Ricy. Zůstáváme na příjmu.